Den 6

☟☟☟

EXTROVERZE A INTROVERZE

 

Jak byste z hlavy charakterizovali extroverta a introverta? Co vás napadne jako první?
Extrovert je otevřený, komunikativní a rád se baví s lidmi, chodí ven.
Introvert je uzavřený, je radši doma s knihou, moc toho nenapovídá.

Taky vás napadlo něco podobného? Jestli ano, tak si dnes řekneme mnohem více poznávacích znaků extrovertního a introvertního chování z typologického pohledu, abyste věděli, že nestačí jen toto rozdělení a že váš kamarád, který jde radši domů než na párty, může být klidně extrovertní typ. 

Nejprve se podíváme na video od Loriota, které jsem nedávno našla na webu a doplnila k němu české titulky, poněvadž to je dokonalá ukázka jedné konverzace mezi extrovertem a introvertem. A po videu si to hezky rozebereme a něco nového se naučíme.

Tak pojďte objevit Ameriku! 🙂

 

HERMANN

Řeknete si, chudák Hermann?  

Toto video mělo na Facebooku největší ohlasy, ale pár lidí se v komentářích ptalo, kde je v tom vidět extroverze a introverze, že to je spíše flegmatik a cholerik nebo pasivita a aktivita. Takže si uděláme takovou malou přednášku o extroverzi a introverzi z hlediska typologie, která vysvětlí nejen toto video. A až si přečtete zejména odstavec o ovci a vlkovi, pusťte si toto video znovu. 🙂 

SROVNÁNÍ CHARAKTERISTIK

Extroverze = vnější dění a projevy směřující ven a probíhající venku

  • stádo/skupina: Je to většinový tvor. Vnímá sebe a druhé jako součást stáda, které táhne za jeden provaz. Má pocit, že jeho slova a činy stečou po povrchu a neulpí druhým v mysli. Druzí přece také neřeší tolik do hloubky. Je to výrazná osobnost, ale jeho činy vždy odpovídají skupině, k níž patří. Je spoluzávislý. Uvažuje obecně, kvantitativně, jako stádo - přežití stáda je závislé na počtu stejně myslících jedinců. "Pokud to dělá většina, tak na tom asi něco bude, jinak by se to tak nedělalo." Zajímá ho, jak se věci dělají, jak jdou nastavené, jak jsou dané. I kdyby se vyhýbal lidem a žil v ústraní, bude jednat a myslet tímto způsobem a bude se i na dálku ztotožňovat s nějakou všeobecnou kolektivní myšlenkou nebo stylem života. Neumí být trvale sám, cítí se pak osamělý, protože odráží to, co je kolem něj - to ho formuje. Když je sám, nemá co odrážet, na co reagovat.
  • kvantita: potřebuje kvantitu povrchních podnětů, aby se na to dokázal soustředit a nenudil se. Musí to odsejpat a nezabřednout do stojatých vod. Málo detailů, hodně podnětů.
  • tempo: jedná, mluví a reaguje rychle, pohotově, je rychlý, aktivní, neklidný, roztěkaný, neumí se zastavit - surfař na vlnách nemůže na nic čekat, musí to mít spád
  • surfař: zůstává na povrchu, kde jsou rychlejší změny a jsou viditelné, podněty hledá venku, viditelné na povrchu, má pozornost zaměřenou ven, na vnější dění.  Nevnímá, když se neděje “nic”,  když se děj odehrává uvnitř a není vidět žádná aktivita (asi jako surfaře nepřitahuje klidné moře, kde nejsou vlny).
  • zasahování: zastává názor: "když se nic neděje, musí se přidat". Neumí být v klidu a myslí si, že ten, co je v klidu, je pokažený, bezradný, takže druhé pobízí a aktivuje, protože přeci musí zachránit všechny, kdo nic nedělají. Musí pomoct tím, že druhého nakopne, inspiruje, informuje, protože on sám to tak potřebuje. Má potřebu měnit okolí, zasahuje do reality kolem, zasahuje do situací, je jejich iniciátorem, nepřizpůsobuje se. Neuvědomuje si, že je příčinou (negativních) reakcí lidí (podobně jako kočka, která neví, že shodila vázu a vidí jenom vzniklé střepy). Zasahuje do reality v touze “pomoct” a pak se uráží, když se na něj druhá strana zlobí, protože on chtěl přece jen pomoct. 
  • změny: rychlé viditelné změny. Stěžuje si na situace, které se mu nelíbí (a které nezpůsobil sám) vyžaduje nápravu zvenčí, má postoj "Kdo to způsobil? Ať to změní." Jeho schopnost změny je závislá na tom, jak se změní venek, vnější prostředí, okolí, ti druzí. Tedy nejprve se musí změna stát venku a díky tomu on se pak dokáže změnit uvnitř: "nejprve změním práci a pak se budu cítit dobře, neprve odcestuju.."  Pokud chcete změnu po extrovertovi, nejprve je potřeba mu dát vnější odezvu na to, co ještě nedělá, ale jako by to dělal, a on to pak začně dělat. Tedy nejprve musí přijít motivace zvenku: "Jsi v tom tak dobrý!" a potom bude extrovert tuto odezvu odrážet.. Riziko v tomto případě je, že si extrovert automaticky myslí, že je nejdokonalejší, a to i když se chová úplně mizerně nebo dělá nekvalitní věci.. 
  • podněty: potřebuje hodně podnětů zvenku, větší dynamiku, reaguje lépe podněty, které se rychle mění, jinak je nevnímá. Nudí se, když se začnou věci moc rozebírat do hloubky.
  • chyby: zevšeobecňuje: "Tohle přece řeší každý.” Bere to tak, že stejné problémy mají i druzí, proto se snaží všem pomáhat. Myslí si: “Když to pomohlo mně, pomůže to ostatním." Necítí se být zodpovědný za to, že jeho rada druhému nepomohla, proto se v rozdávání pomoci nedrží zpět. Když se něco pokazí, hledá chybu venku, u druhých. Připisuje si úspěchy druhých, na kterých ale nemá žádné zásluhy.
  • paměť: nepamatuje si detaily, opakuje se, protože už zapomněl
  • komunikace: nenaslouchá do hloubky, mluví obecně, o povrchu, všeobecná témata, napodobuje názory či chování většiny nebo společnosti, trendy
  • vztahování: neulpívá, nebere si věci k sobě, nedotýká se ho to uvnitř, odrazí se to zpátky ven (satelitky na obrázku). Jakmile něco objeví, pozná, naučí se, udělá - ihned to odrazí ven a dává to lidem.

 

Introverze = vnitřní dění a projevy směřující dovnitř a probíhající vevnitř

  • šelma / individuál: Vnímá sebe i druhé jako individuální bytosti, které jdou svou vlastní cestou, která se může odpojit od celku. Má pocit, že jeho činy a slova se mohou dotýkat vnitřku druhých. Druzí přece také potřebují věci zpracovat uvnitř. Je nenápadná osobnost, ale jeho síla spočívá v nezávislosti. Uvažuje osobně, kvalitativně, jako šelma - jeho přežití je závislé na kvalitním prostředí, v němž žije, nikoliv počtu: “Pokud to dělá většina, je to podezřelé, můžou být zmanipulovaní.” Zajímá ho, jak věci dělá Karel, jak to má nastavené Hanka. I kdyby žil v centru dění a žil velmi společenským životem, vždy bude zastávat tento individuální způsob myšlení a vnímat i v davu svou individuálnost. Necítí se osaměle, když je sám, protože je spojen se svým vnitřkem a zpracovává nabylé podněty. Může žít ve "smečce" individualistů, i jako vlk samotář.
  • kvalita: Potřebuje kvalitní hluboké podněty - musí se u něčeho zastavit, aby na to mohl zaměřit pozornost. Hodiny rozebírat jedno téma, piplat se s něčím do detailu. Hodně detailů, méně podnětů.
  • tempo: jedná a reaguje pomalu, noří se do hloubky, je pasivní, klidný, rozvážný, soustředěný, neumí se rychle pohnout z místa, musí mít klidnou hladinu

  • potápěč: jde do hloubky, kde jsou změny pomalejší, jde pod povrch všeho, co není viditelné zvenku, má pozornost zaměřenou dovnitř na dění uvnitř, podněty nachází uvnitř, v hloubce. Nestíhá se ponořit do něčeho, co je moc rychlé a povrchové, chce to prozkoumat. Potapěč nemůže spěchat, jinak by si ublížil.

  • zasahování: postoj "když je něčeho moc, musí se ubrat". A to také doporučuje druhým, neboť on by to tak sám udělal: "zpomal, vydechni, dej si čas.."  Nezasahuje do situací, reaguje na situace, pozoruje a přizpůsobuje se. I když se ho něco přímo netýká, přemýší nad tím, čím se na tom mohl podílet. Například v situacích, kdy se něco nepovede, už přemýšlí nad tím, jestli k tomu nějak nepřispěl, jestli za to třeba nemůže on (většinou nemůže, protože nezasahuje). Dobře vnímá, co kdo řekl a neřekl a očekává, že to tak mají i druzí. Respektuje situaci druhého, pomáhá tak, že nabídne svou osobní zkušenost jako radu, ale neprosazuje její plnění.
  • změny: pomalé nenápadné změny. Má potřebu měnit sebe, svou vnitřní realitu. Když se mu situace nelíbí, zastává postoj: "Co s tím mohu udělat? Jak se (to) mohu změnit u sebe?" Jeho změna je závislá na vnitřním rozpoložení, tedy nejprve se mu to musí změnit uvnitř (nastavení, pocit, přijetí) a pak může změna nastat i venku: "nejprve se začnu cítit dobře a pak se mi přijde o života ta správná práce". Pokud chcete změnu po introvertovi, nepomůže, když ho do ní budete tlačit nebo motivovat zvenku. On ji nejprve musí udělat uvnitř sebe, vnější reakce musí být vždy shodná s vnitřkem. Nepomůže, nakolik ho budete chválit, když on sám není spokojený. Vnější podněty ho nemotivují, pokud neodpovídají vnitřnímu nastavení. Když řeknete introvertovi: "Jsi v tom tak dobrý" nebo "to bys měl dělat, to se bude všem líbit", ale introvert si to nemyslí, tak vám to neuvěří, bude si myslet své..  Riziko je zde tehdy, když se introvert podceňuje a pochybuje, a to i tehdy, když je opravdu výborný a chová se skvěle.. 
  • podněty: potřebuje méně podnětů zvenku, menší dynamiku, aby to zpracoval, vstřebává líp hluboké obsažné věci než ty povrchní. Stresuje ho, když se věci přecházejí příliš rychle.
  • chyby: individualizuje: "Tohle je můj problém, nebudu s tím nikoho zatěžovat.” Myslí si, že ostatní takové problémy nemají, že je má jen on. Myslí si: "Když to pomohlo mně, neznamená to, že to pomůže ostatním, každý má svou cestu.”  Cítí se zopovědný za to, když jeho rada druhému nepomohla, a proto se v rozdávání rad drží zpátky. Když se něco pokazí, hledá chybu u sebe. Nepřipisuje si zásluhy ani tam, kde je nese.
  • paměť: pamatuje si, co kdo řekl, vnímá detaily, v paměti si dlouho udrží detaily.
  • komunikace: naslouchá, mluví do hloubky, individálně sděluje svůj příběh, osobní pohled či názor.
  • vztahování: ulpívá, bere si věci k sobě, dotýká se to jeho vnitřku, nasává dovnitř a tam to zpracovává. Nedává to hned ven a schovává si to uvnitř sebe.

SURFAŘ A POTÁPĚČ

Další velký rozdíl mezi extrovertem a introvertem je v tom, že extrovert - umí rozhýbat stojaté vody, umí rozpohybovat k akci, umí vést, umí rozjet velký projekt, udělat velkou akci, dát tomu formu, dát do pohybu velké množství lidí. Zatímco introvert umí vyslechnout, zklidnit, zastavit se, dát situacím obsah, dotáhnout detaily, soustředit se na individualitu a kvalitu. Ale měřítko a tempo extroverta je neslučitelné s introvertním světem, kterému stačí změny uvnitř sebe sama, nepotřebuje názor většiny, a který je v mnoha věcech pasivní, pomalý a tak hluboký, že to extrovert nepobere.

Surfař a potápěč mohou koexistovat pouze v bezpečné vzdálenosti, odděleně, nikoliv pracovat na jednom projektu - například nelze sjíždět vlny na dně oceánu, stejně jako není možné potápět se v jedoucí vlně a zkoumat tam něco. Surfař potřebuje proměnlivý povrch - vlny. A potapěč potřebuje klidný povrch - hloubku. A tím se mění jejich tempo i počet - surfařů je na pláži desítky a předhánějí se o nejlepší vlny. Potapěč může být ve vodě zcela sám a nikdo o něm ani neví. Respektive jeden potapěč může prozkoumat celý korálový útes sám, ale jeden surfař nesjede všechny vlny sám, proto takoví prostředí přitahuje více surfařů.

Pokud se v nás střídají obě polohy, tak je to správně. Nikdo není jen čistý potapěč a nikdo není jen surfař. Každý surfař potřebuje zalézt do samoty a koukat chvíli na klidnou hladinu. A každý potapěč potřebuje vyplavat na povrch a zažít na chvíli dynamiku. Vždycky ale jedna část z nás převažuje, a to ta, v níž nacházíme nejvíce energie.

Může se stát, že pokud je někdo introvert a roky žije v extrovertním světě a je obklopen extrovertními typy, pak v rámci pudu sebezáchovy přijme za své toto prostředí, i když jeho nitro je nastaveno jinak. Je to pro něj samozřejmě nepřirozené a může mu to hodně uškodit, může se vyčerpat a zkolabovat. U extroverta se to může stát také, když je nucen být introvertnější, než je jeho přirozenost. Tam pak dochází k vyhoření. 

JAK SE INTROVERTI A EXTROVERTI BRÁNÍ?

V základu si pamatujte, že v obraně si introvert a extrovert vymění chování.

  • Introvert jde do extroverze a extrovert jde do introverze.
  • Introvert začne útočit, obviňovat, zraňovat, zasahovat do okolí - zaměří pozornost na všechno kolem sebe, na všechno co je špatně a vyžaduje změnu - ty za to můžeš, nedělej to, bež pryč, kvůli tobě, ty se vždycky chováš..
  • Extrovert začne unikat, vyhýbat se, litovat se, fňukat - zaměří pozornost na nějaký detail, který je špatně - já se tak cítím, je mi, jsem slabý, je mi to nepříjemné, já pro tebe dělám..
  • Introvert jde v útoku do “ty”, extrovert do “já”.
  • Introvert štěká a vrčí jako pes, extrovert kňučí a utíká jako raněná ovce.
  • Introvert vzbuzuje v obraně odpor, extrovert vzbuzuje lítost.

 

Extrovertovo chování je často příčinou problému, ale introvert v hádce působí jako ten zlejší. Dvěma introvertům stačí malý náznak naštvanosti druhého introverta, a proto většinou nezajdou do tak velkých konfliktů jako introvert s extrovertem, kdy extrovert tyto malé náznaky nevidí a tím dohání introverta k frustraci v tak velkém měřítku, že se to v něm nakupí a to pak vybuchne jako papiňák.

V obraně jde introvert ven ze svého středu a chce odpudit protivníka zlou reakcí, zatímco extrovert jde v obraně dovnitř svého středu, do polohy postřelené kachny, aby ho protivník vzal na milost. V praxi je to často tak, že introvert nikomu nezasahuje do života a žije si své, přizpůsobuje se situacím a je smířlivý. Ale když se konečně ozve, tak ho extrovert obviní, že je zlý, protože ošklivě vybuchl, zaútočil. Naopak extrovert v běžném životě neustále zasahuje druhým do života, neustále se do druhých naváží (jako ta paní ve videu s Hermannem), nepřizpůsobuje se nikomu, ale když nastane konflikt, tak je za svatouška, protože se lituje nebo vyčítá. 

INTROVERTNÍ JAZYKY ➡️útočí, vzbuzují odpor
EXTROVERTNÍ JAZYKY ➡️unikají,vzbuzují lítost

Extrovertní rys chování je nastaven tak, že není schopen sebereflexe - nevidí, že je velmi často příčinou naštvanosti druhých, že ta okolní naštvanost je až reakcí na jeho chování. A díky tomu si extrovert neumí sám v sobě uvnitř říct: "Aha, to se asi děje kvůli mně." Nikoliv, on situaci vidí jako samostatný vnejší jev a na ten reaguje - to, že ten jev způsobil on, to nevidí, protože není v kontaktu s vnitřkem, ale odráží to, co vidí kolem sebe zase zpátky ven (obrázek panáčka výše, který má kolem hlavy malé satelitky a odráží vše, co k němu přichází, dovnitř se prakticky nic nedostane a zevnitř samo nic nepřichází).

Příklad ze života:

Extrovert obvinil introverta kvůli tomu, že popletl termín, a když mu introvert ukázal v diáři, že termín dodržel, a vyšlo tak najevo, že se spletl extrovert (který si nepamatuje detaily), tak extrovert začal vytahovat argumenty, proč je ten termín stejně špatně a pak se začal litovat, jak měl těžké podmínky a jak mu nebylo dobře a kvůli čemu se to všechno popletlo.

V tomto příkladě je vidět nejen ta extrovertní nechopnost vidět sebe jako příčinu problému, ale ještě potřeba se litovat a obvninit okolonost a nakonec to zobecnit, že "se" to tak blbě udělalo, případně následuje odbočení od tématu případně stočení debaty na jinou chybu toho druhého. Princip extroverze z typologického hlediska není jen o tom, jestli jsme nebo nejsme komunikativní a společenští, ale také to, jak reagujeme při řešení problémů.

Dalším rysem extroverze při konfliktech je velmi čitelný rys - vyhýbat se hloubce. Extrovert chce problémy přejít a nechat to být. Pohádat se, zanadávat si a pak to zapomenout, přejít, odpoutat pozornost, nevracet se k tomu. Je v tom vlastně dosti splachovací, i když servítky ve vyjáření své nespokojensoti si opravdu nebere. Extrovert v obraně uniká, vyhýbá se analyzování problému a situaci bagatelizuje slovy: "Ty to moc řešíš." Citlivost a hloubavost introverta považuje za slabost, ale ve skutečnosti je to dáno tím, že on se do těchto hloubek bojí jít, protože tak není nastaven a není to jeho silné pole působnosti. Proto to v obraně staví do pozice: "Zbytečně to řešíš, vždyť žádný problém není, sám máš problém, když ti to vadí, to je tvůj problém," a tím opět odrazí reakci zpět k tomu, od koho přišla a nepustí ji do sebe. A dokonce když mu introvert řekne: "Já ti pořád jen ustupuju a přizpůsobuju se ti!" tak extrovert odpoví: "Nene, to děláš kvůli sobě, ne kvůli mně, ale proto, že se tak cítíš líp, že si myslíš, že jsi lepší!" A opět to odrazí od sebe a nepustí to k sobě, že by mohl být příčinou. A když nemá, kam utéct, jak odbočit na jiné téma a mávnout rukou, tak se začne litovat a lízat si rány.

PARADOX:

Extrovert je egoista, nepřizpůsobuje se druhým, ale v problémech mávne rukou, nebabrá se v nich, nevztahuje je ke své osobě. A tudíž vypadá, že je nad věcí a tolik to neprožívá. Introvert se přizpůsobuje druhým, ale v problémech chce vše řešit do hloubky a působí jako egoista, když si vše vztahuje k sobě, tudíž působí sebestředně, jakože se ho vše týká.

Ve skutečnosti nelze přesně říci, jestli se svět točí podle introvertů nebo extrovertů, protože každý z nich bude mít pocit, že je středobodem ten druhý a jemu se musí přizpůsobovat. Tento paradox interakce mezi introverty a extroverty je stejný, jako když psi obíhají kolem stáda - pes obíhá kolem stáda a má pocit, že se neustále musí stádu přizpůsobovat. A stádo se zase cítí být psem neustále atakováno a ohrožováno a má pocit, že před ním musí pořád uhýbat. 

Příběh z praxe:
Jeden extrovert řekl, že klidně bude na veřejnosti nahlas mluvit, zpívat nebo cokoliv dělat, a doporučoval to druhým se slovy, že to není sobecké a že se nemusí bát, že by někoho obtěžovali, protože nejvyšším rysem sobeckosti je podle něj myslet si, že druzí nějak řeší či vnímají vaše chování. Takže podle jeho názoru pokud berete ohledy na lidi v MHD a chováte se tiše, tak jste sobci, protože jste přesvědčeni, že na vás někomu záleží, že vaše chování někoho zajímá.

Introvertní rys chování je nastaven tak, že není schopen od sebe něco odstřihout, něco neřešit, něco nevzít do svého nitra (obrázek panáčka, jak vše absorbuje dovnitř mysli a tam to dlouze a složitě chroustá, než to pustí ven). Introvert nechce konflikt přejít a odbočit na jiné téma, nechce odpoutat pozornost. Chce problém vzít, ponořit se s ním do hloubky, promluvit si o něm, pojmenovat problém a prožít to hloubkově. A pokud toto nemá možnost udělat, tak není uspokojen, nanajde v sobě klid, jeho potřeba ponořit se zůstala nevyslyšena a je frustrován. Neumí problémy přecházet, hodit je za hlavu a dělat že, že se nestaly. Má sklony neustále přemýšlet nad tím, čím si toto přitáhl do svého života, jak se podílí na tom problému. A vztahuje si k sobě i situace, které se ho netýkají: "Určitě se zlobí kvůli tomu, že jsem něco řekl, neřekl, udělal, neudělal.. To je jistě kvůli mně. Neodepisuje, protože jsem ho naštval." A takto si situace vykládá i ve chvíli, kdy se ho opravdu vůebc netýkají, protože co kdyby. Introvert se totiž často vnitřně užírá v tom, že by mohl být zodpovědný za něčí neštěstí, i když není, ale on se tím vnitřně často trápí: "Není to tím, že jsem řekl, že mi pomohlo, když jsem se rozešel s ženou, ale jemu to teď zničilo manželství?" Tím by se extrovert netrápil, ani kdyby někoho přímo ponoukal do rozchodu. 

STRACHY

Introvert má tu schopnost si v sobě problém zpracovat natolik, že k tomu ani moc nikoho nepotřebuje. Dokáže to přijmout, najít si v tom odpovědi a smířit se tím. Ale potřebje na to čas a spoluúčast při uznání svého podílu - introvert je schopen uznat, že za něco může a očekává tutéž snahu od extroverta. Toho se extrovert bojí, protože on problémy přehazuje na druhé, zbavuje svého podílu viny, mávne rukou ve stylu "to neřeším, dej mi pokoj, to je tvůj problém". Extrovert se bojí introvertovy schopnosti vypořádat se sám se svými problémy. A proto introvertovu citlivost a pocity bagatelizuje a zlehčuje, čímž z něj dělá labilního jedince a snaží se ho zbavit této vnitřní síly a schopnosti transformace.

Introvert se zase bojí toho, že ho extrovert nikdy nevyslyší a od problému uteče nebo všechno, co introvert řekne v rámci pojmenování a řešení problému, to obrátí extrovert proti němu. A tak radši na sebe vezme i díl extrovertovy viny a zpracuje si to sám. Protože když se skutečně pustí do boje s extrovertem jeden na jednoho, je schopen ho opravdu energeticky zardousti jako vlk ovci. A pak je i jemu samotnému onoho extroverta líto a opět hledá vinu u sebe, dokud se to v něm nenakupí a neudělá další výpad. Anebo ve výseldku odejde bez boje, což mu ale extrovert sebelítostivě omlátí o hlavu, jak jen mohl (protože nevidí sebe jako přířinu toho, že introvert odejít musel).

KDYŽ SE POTKAJÍ DVA...

Když se spolu baví dva introverti, dávají si prostor, nechávají jeden druhému čas a klid na rozmyšlenou, netlačí na sebe (potápěči). Když se spolu baví dva extroverti, tak si přehazují impulzy a podněty, ale necítí se tím být někam tlačeni, neberou si to moc k srdci, reagují rychle, zapomínájí rychle, jedou dál (surfaři).

Ale když se potká extrovert a introvert (video Hermann), tak nastane konflikt, protože extrovert si není schopen uvědomit, že by jeho chování mohlo v introvertovi vyvolat nějaké negativní reakce, tak se začne litovat, když mu introvert v obraně něco vytkne. V chvíli, kdy mu introvert vyčte, že mu kecá do života, tak extrovert řekne. "Však to je tvoje věc, co děláš. Mě se to netýká, mně je to jedno. Dělej si, co chceš."

HERMANN

Když extrovert něco někomu řekne - názor, radu, nápad, pobídku, návrh, bere to jako podnět, kterým tomu druhému dává impulzy: "Běž do posilky, to ti pomůže. Udělej si v tom systém. Měl bys přestat kouřit. Jsi nějaká naštvaná. Spoj se s Karlou ohledně té knihy. Dej malého do školky. Mělo by se to dělat takhle. To je dnes normální, to se takhle nosí." Extrovert tedy nemluví za sebe. Říká, co vidí a co máte dělat vy. Dává impulzy. Ale necítí za to žádnou zodpovědnost. 

Introvert si uvědomuje svůj vliv ve všech interakcích s druhými, má pocit, že by mohl toho druhého čímkoliv ze sebe ovlivnit, názorem, myšlenkou. A tak se spíše drží zpět, aby někomu nezasahoval do jeho života, a když řekne nějaký názor, tak druhému vždy dává prostor: "To je čistě moje zkušenost, nemusíš to tak mít. Udělej to, jak potřebuješ, rozmysli se sám. Mně toto takhle fungovalo, ale tobě nemusí. Každý to máme jinak." Introvert tedy nemluví o druhých, co by měli či neměli dělat, protože by se cítil zodpovědný za radu, která se druhému nevyplatilo. Mluví za sebe a vždy na to upozorní, aby druhému jasně dal najevo, že mu nic nevnucuje a nepřikazuje. Dává druhým prostor na vlastní zpracování.

(Znovu se podívejte na video Hermann, jak mu žena neustále dává nějaké podněty, co by měl dělat, ale pak se distancuje, že jí to přece jedno, že nechce jít ven a ještě ho nařkne, že on neví co chce a je agresivní, ale vlastně mu nesutále zasahuje do jeho introvertního "nic", které se ona snaží vyplnit "něčím").

 

OVCE A VLK

Výše jsme zmínili, že extrovert myslí stádovitě jako ovce a introvert jako šelma vlk. Není to myšleno urážlivě. Vysvětlíme si, o co jde.

Ve stádě ovcí vidíte jistý druh druh chování - jednota a boj. Ovce do sebe neustále trkají, navážejí se, vyjasňují si vnitřní hierarchie, žduchají do sebe, dělají to ze zvyku, potřeby, zábavy, nutnosti. Potlučou se, otřepou se a jde se dál, bok po boku. Ve stádě nachází ovce bezpečí, samotná je zcela ztracená. Ale uvnitř stáda se to neustále hemží vnitřními boji, neustále někdo do někoho trká, naráží, žduchá, rýpe, až by si člověk řekl: "Proč ty ovce nejdou radši od sebe?" No protože je to baví, potřebují to. Přijde jim zcela normální, že že si zasahují do živtoa, mají časté rozpory či konfrontace. Ale rychle se oklepou, vzruch proběhl, vlna se převalila a jede se dál. I po těchto střetech zůstávají ovce neustále spolu ve stádě, víceméně na stejné úrovni jako předtím. A často jim to jako spor ani nepřijde protože je to baví, je to prostě součástí jejich naturelu. Dokonce to oceňují, když je někdo popostrkuje, berou to jako pomoc a jsou na to zvyklí. Ovce zvenku vypadají, že mají neustále nějaký konflikt a cpou se jeden druhému do života, ale jim to dělá dobře a nechtějí z toho odejít.

Vlk si ale takové chování dovolit nemůže, protože má mnohem silnější zbraně.  Vlci se z povzdálí obcházejí, protože kdyby se do sebe začali navážet, tak by to ten druhý bral jako výzvu k boji. Ale vlk má mnohem silnější zbraně - zuby a drápy, kterými může trhat a rvát na kusy. Zároveň má mnohem zranitelější tělo a ví, že boj může být na život a na smrt, přinejmenším utrží oba pár ošklivých šrámů. Proto se vlk boji vyhýbá, dokud to není nezbytně nutné a dává druhému vlkovi předem varovné signály. Ve smečkách so vlci také drží uctivý odstup a přesnou hierarchii. Když se škádlí, tak opravdu jen ve hře, která ovšem může brzy přejít ve skutečný souboj na krev. Vlci také  nechápou, proč spolu po konfliktech ovce normálně dál mluví, jako by se nic nestalo, protože ve smečce vlků když dojde k souboji a jeden z vlků vyhraje, tak poražený vlk je navždy podřízený a nekomunikují na stejné úrovni jako předtím, dokonce se i zcela vyženou ze smečky či teritoria. Vlk nechce, aby ho někdo pořád postrkoval, potřebuje prostor a ožene se, když ho nemá. Proto i on dává druhému prostor k vlastní cestě.  

Vlci nechápou, jak ovce mohou do sebe neustále šít a rýt, protože vlky by to stálo život nebo vztah. Ovce zase nechápou vlky, že se vyhýbají konfrontaci, když je to taková zábava, nechápou, proč vlke nechce být součástí stádní mačkanice. A taky ovce nechápou vlky, že se s nimi do pěti minut po konfliktu nebaví a dlouho jim trvá, než zase začnou mluvit normálně. Pro ovci je ten spor dávno zapomenutý, ale vlk se má napozoru.

Vlk může krajinou putovat jako samotář a tu a tam se k nějaké smečce nebo vlkovi přidat.
To ovce nemůže. Zemřela by.  

Ovce nemá silné zbraně, ale má tvrdou skořápku a vydrží hodně než je zraněn.
Vlk má silné zbraně, ale křehké tělo, nevydrží tolik a ostře útočí, aby se zachránil.

 

KONFLIKTY MEZI SEBOU - PROČ VÍTĚZÍ OVCE?

Konflikt mezi dvěma extroverty není tak strašný. Extroverti jsou zvyklí na stádní trkance a zasahování do reality sousedovi. Dva introverti jsou zase zvyklí si řešit věci každý za sebe, respektují se navzájem a zastávají postoj, že každý si na všechno musí přijít sám, a proto nebudou zasahovat.

Když se potká extrovert s introvertem, tak je situace podobná, jako když se potká ovce a vlk. Ovce bude do vlka rýpat, vlk bude ustupovat. Ovce neví, že do vlka se nemá dloubat a že když vlk ustupuje, tak to je varovný signál. Jenže ovce tomu signálu nerozumí, protože když dva berani couvají, znamená to, že se chystají na výpad. A tak ovce tak dlouho dloube a dloube do vlka, až vlka skutečně rozzuří, ten ovci kousne a ovci teče krev. A kdo myslíte, že bude označen za toho špatného? Vlk. Protože kousl, zranil. Ale to, jak ho ovce předtím otravovala, už mnozí nevidí.

A tak je to i v realitě mezi introverty a extroverty. Extroverti dorážejí na introverty (neboť jsou znepokojeni jejich odlišností, individuálností a nezávislostí na celku) a když se pak introvert konečně začne bránit, tak upadne v nemilost, neboť jeho reakce je ničivá. Introvert je ten špatný a extrovert chudáček.  Extrovert přitom neustále rýpe do introverta, tlačí ho někam a zasahuje mu do života, protože je tak nastavený a je na toto zvyklý. Ale introvert to takto nemá, dává druhým vždy prostor jít vlastní cestou sám (toho se extrovert ovce bojí, potřebuje stádo), nevměšuje se, drží si odstup a dává signály, kdy je toho na něj moc. Ale extrovert dál tlačí a přidává,  introvert více toleruje a ustupuje, ale pak to nevydrží a bouchnou mu nervy. V tu chvíli extrovert začne kňučet, lízat si rány, vzbuzovat lítost, stěžovat si,  jak je na něj ten ošklivý introvert zlý, přestože příčinou celého sporu a následného výbuchu byl onen extrovertní nátlak. 

Takže nejenže nejprve ovce vlka zažene do kouta, ale ještě se snaží, aby se vlk cítil provinile za to, že se vůbec bránil. Ovce se totiž ve skutečnosti vlkových zbraní a svobody bojí, a tak na něj neustále vyvíjí tlak, aby byl také ovcí, jako jsou všichni... 

JAK POZNAT EXTROVERZI A INTROVERZI

Není to tak jednoduché, jak se zdá. Většina lidí si o sobě sama myslí pravý opak. Pokud je extrovert nebo introvert projevený v dominantní podobě, poznáte to hned. Ale někdy k tomu vede delší cesta. Zádrhel je v tom, že se hůře pozná, když je upovídaný introvert a mlčenlivý extrovert. Člověk pak musí pátrat po dalších indiciích a znát dobře Mentální jazyky a jejich projevy.

Například pokud je někdo rád sám a potichu, nemusí být typologicky introvert!
A pokud je někdo společenský a ukecaný, nemusí být typologicky extrovert!

Je to dáno tím, že se v typu člověka jazyky střídají, a někdy dominuje jazyk, který je až na druhém místě. 
INTORVERT:     intro - extro 
EXTROVERT:    extro - intro

Tedy první jazyk rozhoduje, jestli jste typologický introvert nebo extrovert, ale druhý jazyk viditelněji ukazuje, jak se projevujete navenek v komunikaci.  Proto si často extroverti o sobě myslí, že jsou introverti a naopak.

 

Například pokud má člověk slabý introvertní jazyk psychologa a neumí navázat vztahy nebo potřebuje samotu, aby mohl navázat vztah sám se sebou, protože ostatní lidé ho ruší, ztrácí kontakt se svým já, neboť ten jazyk má slabý, pak se lidí a vztahů bojí a drží si odstup od společnosti, ale jeho mentalita funguje na extrovertních principech a typologicky je extrovertem. Nebo typologický extrovertní mluvící jazykem filozofa - tedy téměř nemluví - takový člověk je hodně ponořen ve svých myšlenkách a působí introvertně, ale typologicky introvert není.

Totéž platí pro někoho, kdo je hodně otevřený, komunikativní, výrazný v prostoru, protože mluví jedním z extrovertních jazyků, ale typologicky je introvert. 

 

TAKŽE PAMATUJTE PRAVIDLO:

Ne každý typologický extrovert má rád lidi a je komunikativní.

Ne každý typologický introvert chce být sám a stydí se projevit.

 

PROTOŽE:

  • Kdo se straní společnosti a je rád sám, může mít slabé jazyky srdce, ale být typologicky extrovertem.

  • Kdo se otevřeně baví a je společenský, může mluvit jako extrovert, ale být typologicky introvertem.

8 JAZYKŮ - EXTRO, INTRO PROJEVY

 

ČTYŘI EXTROVERTNÍ JAZYKY

PRACANT (rozum extro)

Pracant je jazyk, který není tak nápadně extrovertní, protože se neprojevuje excentricky ani emocionálně. Ani nemá vrozenou vřelost. Neběhá po večírcích (leda po prestižních společenských akcích, na kterých může získat cenné kontakty a uzavřít obchod). Pracant tráví čas ve své kanceláři či na telefonu a obvolává zakázky nebo na něčem pracuje. Má sklony k workoholismu. Nevysedává na facebooku (pokud ho to profesně neživí), ale efektivně zhodnocuje svůj čas. Jeho extroverze se projevuje tím, že dělá hodně práce a dokonce i pracováním odpočívá. Je zaměřený na řešení více úkolů, chod firmy, profesní růst, vzdělávání. Často něco organizuje a plánuje mnoho různých aktivit a projektů. Rád experimentuje a je hladový po velkém množství informacích, tato kvantita je také rysem jeho extroverze. Avšak ve společnosti se jako typický extrovert neprojevuje, není primárně a sám sebe jako extroverta většinou nevidí. Má všeobecné znalosti, potřebuje mít přehled o dění ve světě a vědět, co se kde stalo, ať už politické či kulturní dění nebo nějaká významná událost . Rád se pouští do nové činnosti, jakmile úspěšně zakončil tu předchozí, v totmto směru práce nikdy nekončí, protože vždycky je něco, co může dělat dalšího a něco z toho vytěžit, získat, vydělat, mít. Jeho extroverze je zaměřená na nekonečný postup vzhůru, růst, efektivitu a výsledky, zhodnocení času či financí. Pracantova extroverze se projevuje také tím, že se snaží změnit dění ve světě, má snahu změnit názor druhých, přesvědčit, poradit, udat trend, co je moderní atd. Nebo druhým říká, co mají udělat, změnit. Radí, dává návody, řešení, organizuje druhé. Další projev extrovertnosti u jazyku Pracanta je ten, že nemá rád detaily a vlastně nepřemýšlí, rovnou koná a učí se činem, zkušeností. Zároveň ale nechce udělat chybu. Tudíž se projevuje dost nelogicky, když nechce měřit, rovnou řeže, ale pak chybu bere jako ztrátu a obviňuje za to druhé. Sám o sobě totiž prohlašuje, že všechno ví (nejlíp), a tudíž proč by měl něco detailně analyzovat, to je přece samozřejmost. Chce rovnou něco dělat, něco, u čeho není potřeba mít precizní přípravu. Dá si pracovní úkol, cíl a ihned ho vykoná. Jakmile má hotovo, odškrnte si položku a jde dělat něco jiného. Když něco neví,  zjistí si potřebnou informaci a ví (reference, hodnocení nebo recenze). Studuje studie někoho jiného a přejímat závěry vědců, expertů, profesionálů. Říká názor a má názor na všechno. Názor Pracanta je všeobecný a je přejatý od někoho jiného, jehož názor vyhodnotí jako nejlepší, nejvýhodnější nebo nejuznávanější. Nepotřebuje mluvit o tématech, o kterých nemá znalosti, nejprve si zjistí informace a pak řekne názor. Jazyk pracanta tedy vůbec nemusí v klasickém pojetí působit extrovertně, protože Pracantovi stačí, když zaměstná hlavu nebo něco dělá, tudíž se nepotřebuje za každou cenu družit s lidmi a může působit jako introvert.

 

HEREC (srdce extro)

Herec je jazyk, který je je nejblíže všeobecnému chápání slova extrovert, protože je otevřený a nadšeně komunikuje s lidmi. Umí druhé svým projevem zaujmout a rychle navázat známost. Je schopen okamžitě najít téma k rozhovoru. Je rád středem pozornosti a zábavy, potřebuje mluvit s lidmi a o lidech - potřebuje hodně podnětů ze života společnosti. O lidech rád vypráví příběhy a historky, bere to jako srandu, senzaci. Rád baví lidi, rád mluví o sobě, rád se předvádí. Miluje publikum, vášeň, drama, prožitky. Ví, co má říct, jak se zalíbit druhým. Jeho extroverze je projevena nejen v tom, že hodně mluví a vypráví historky všem okolo, ale potřebuje také žít příběhy a dramata druhých lidí. Zajímá se o sousedy, co kdo říkal, novinky, co se kde říká apod. Potřebuje vnější podněty, příběhy lidí, jejich životy, filmy, konverzace na Messengeru atd. Hercova extroverze se projevuje také v tom, že druhé lidi až zas tak moc neposlouchá a radši mluví sám. Anebo naslouchá proto, aby se mohl chytit nějakého slova a řeč mohl otočit opět na sebe nebo na téma o někom, o kom chce mluvit. Jeho extroverze se projevuje i tím, jak rychle řekne, co má na srdci, rychle hodnotí člověka podle okamžitých sympatií, což v jeho extroverním projevu působí mnohdy prostořece, drze, ostře nebo kriticky. A také rychle navazuje vztah, i když jen povrchně a kvantitativně, takže co se zprvu zdá jako velká láska, to může během chvilky skončit. Herec potřebuje vidět změnu v okolí, když se mu něco nelíbí, stěžuje si, dokud se to venku nezmění. Potřebuje zastávat nějakou roli a tu často proměňuje podle toho, s kým se zrovna baví a jaký dojem chce na druhého udělat nebo jakou náladu chce v komunikaci vytvořit. Hodně se jeho projev týká intonace hlasu, která je proměnlivá: bývá dramatický, roztomilý, hravý, zpěvný, humorný, ale v negativním pojetí afektovaný, hysterický, přeslazený nebo dotčený. Má rád zrobnělinky a různá cool slůvka, často pojmenovává věci i lidi přezdívkami (miláčku, kočičko, zlatíčko). Ale vždy to záleží na tom, s kým jedná. Je schopen mluvit i odměřeně - opět dle toho, jakého vztahu, emoce a nálady chce docílit.

 

VIZIONÁŘ (intuice extro)

Jazyk vizionáře nemusí působit extrovertně na první pohled, protože Vizionář je často jinde (a to i fyzicky). Většinou na vlnách představ, vizí a nápadů. Není tedy úplně typický extrovert, který je středem pozornosti, ale jeho extroverze se projevuje v nekonečnosti nápadů a idejí, v odbíhání od tématu, často mění směr a je rozlítán na všechny strany. Má touhu změnit svět a pomocí svých nápadů a vizí obohatit co nejširší okolí, mnohdy až v globálním měřítku. Také projevem jeho extroverze je víceznačnost a koukání se ze všech možných úhlů pohledu. Často působí, že je někde jinde, v jiné realitě - v budoucnosti, v představě o budoucnosti. Kouká na věci z dálky, šířky a výšky a někdy působí tak roztaženě a má tak velký dosah a pole působnosti, že druzí nevidí, kde jeho existence začíná a končí. Potřebuje vnější podněty, sdílení nápadů a inspirování se venku. Extroverze se zde projevuje také tím, že Vizionář má potřebu měnit svět ku obrazu svému, udávat směr a inspirovat druhé. Změnu potřebuje vidět venku a potřebuje změnit vnější kulisy, aby byl naplněný. Často si něčeho všimne, až když je od toho vzdálen. Jakoby vše viděl z protějšího kopce, ale když to má přímo před očima, tak si toho nevšímá. Vizionářova extroverze se projevuje tím, že chce všechno spojovat a propojovat věci a lidi v globálním měřítku. Žádná dáka pro něj není dost daleká. Ve všem vidí potenciální možnosti a jejich množství je nekonečné. 

 

BOJOVNÍK (tělo extro)

Jazyk bojovníka je další nejvíce klasický extrovert. Bojovník je výrazný typ extroverta, je ho všude plno, působí výrazně v prostoru, rád řídí věci i druhé lidi. Je většinou dobře vidět i slyšet. Je hrr do každé akce a jedná spontánně a rychle. Má plnou kontrolu nad prostorem. Je sebejistý v pohybu, dokáže si zjednat pořádek a dosáhnout svého. Umí vést lidi a má velké cíle. Provází ho životem těžké výzvy, zažívá nejeden skandál a risk. Jeho extroverze se projevuje v potřebě rozprostřít svou moc a prosazení své vůle na širokém území, teritoriu - někdy se to projevuje v potřebě mít majetek a hmotné statky, jindy se to vztahuje spíše na lidi a potřebu i schopnost vést davy. Také má v životě nespočet výzev a cílů, které chce dobýt a překonat. Potřebuje vnější podněty, vyrazit někam ven, poměřit si s někým síly, vyhecovat se výzvou k akci. Bojovníkova extroverze se projevuje ve vnější změně tak, že musí být po jeho a dokud nedostane, co chtěl, tak nepřestane chtít. Je neústupný a vyžaduje po druhých, aby mu dali, co chce.

 

 

ČTYŘI INTROVERTNÍ JAZYKY

 

PŘEMÝŠLIVEC (rozum intro)

Jazyk přemýšlivce je docela blízko klasickému pojetí introverze, neboť Přemýšlivec se mnohdy projevuje asociálně a je logicky založený, přemýšlivý, hloubavý, zkoumající zákonitosti a struktury. Typickým projevem asociální introverze je zde prototyp ajťáka nebo vědce, který celý den tráví v laboratoři či u počítače. Avšak mnozí přemýšlivci jsou společenští, vedou debaty na nějaké smysluplné téma, které je aktuálně zajímá. Rádi hovoří v teoretické rovině, píší články, blogy či studie, někteří také rádi vyučují, neboť  je baví hloubkově se ponořit do problematiky tématu a také rádi vysvětlují. Podněty získává uvnitř vlastní hlavy, zpracovává myšlenky jako tenké nitky a má hodiny a hodiny nad čím přemýšlet. Přemýšlivcova introverze se projevuje také v tom, že změnu nachází sám v sobě, ve své hlavě a dokáže přehodnotit své uvažování a najít nový smysl či svou vnitřní pravdu, aby se cítil spokojený. Nepotřebuje měnit druhé. Zastává názor, že každý si musí na to přijít sám.

 

PSYCHOLOG (srdce intro)

Jazyk psychologa neodpovídá klasickému pojetí uzavřené osobnosti, neboť Psycholog, ač introvert, se nestraní společnosti, naopak rád vyhledavá okruh blízkých lidí a rád se pohybuje ve společnosti, kde navazuje blízkou komunikaci a prohlubuje vztahy. Zaměřuje se na harmonické fungování společnosti, rád si povídá s člověkem a rád naslouchá a podporuje druhé. Zaměřuje se na to, jak se druzí lidé cítí, co prožívají, protože má vyvinutý cit pro mezilidské vztahy. Jeho introverze se projevuje v potřebě jít ve vztazích do hloubky a v kvalitě komunikace, nejčastěji v počtu jeden na jednoho. Podněty získává uvnitř svého srdce, dlouho tráví prožité city a potřebuje sdílet své pocity s někým, kdo je taky schopen jít do hloubky srdce. Psychologova introverze se projevuje také tím, že spíš změní svůj postoj k člověku, než aby se někoho snažil změnit. Raději se empaticky hlouběji ponoří do pochopení motivů druhého člověka, než by šel a druhého nutil ke změně, ať si každý sám uvědomí v hloubi svého srdce, jak to cítí a jaký je jeho postoj či vztah k druhým.

 

FILOZOF (intuice intro)

Jazyk filozofa je nejlbíže klasickému pojetí introverze, neboť Filozof je ve svém světě myšlenek odstřizený od reality. Žije ve své vlastní realitě a vlastním čase. Často je zahloubán do vzpomínek a je rád sám ve své ulitě jako poustevník filozofující o smyslu života. Je tajemný a nečitelný a své myšlenky sděluje pomocí symbolů či umění, za které se může schovat. Je rád neviditelný. Působí, že má přístup k myšlenkám druhých lidí a obestírá ho aura vhledu a skrytého vědění. Podněty získává uvnitř mysli ve vnitřních obrazech a myšlenkách, potřebuje ponořit do tohoto světa, zasnít se a meditovat, spojit se s vnitřním světem. Filozof také nerad přesvědčuje druhé o svých myšlenkových a filozofických procesech a nesnaží se druhé měnit. Pokud jeho myšlenky druzí nezachytí, nechá to plavat a odplynout. Změní sebe uvnitř a jde dál, ať si druzí sami přijdou na podstatu věci.

 

POŽITKÁŘ (tělo intro)

Jazyk požitkáře také neodpovídá klasickému pojetí, neboť Požitkář rád hostí návštěvy, rád sdíli s lidmi fyzické potěšení - především jídlo, rád je někde v příjemném prostředí a zabývá se prožíváním tady a teď, oblažuje se zušlechťováním těla, dopřeje si masáž. Rád něco praktického tvoří ve stylu kutilství, vyrábění, vaření nebo jak kdysi babky draly peří u jednoho stolu - takové tvořivé rituály v přítomnosti druhých lidí. Rád je v  přírodě a pozoruje drobné dění kolem. Introverze se u něj projevuje v malém měřítku aktivit i v menším počtu lidí ve skupině, ale rozhodně to není asociál ani samotář. I když odpočívá, tak nejlépe s někým na doslech či dohled, v okruhu známých lidí nebo v prostředí, které je mu fyzicky příjemné a známé (oblíbená restaurace, park, sauna apod.). Podněty získává uvnitř svého těla a nachází zábavu v každém malém detailu, který vidí kolem sebe, zkoumá věci jako malé děti kamínky na chodníku a je plně zabaven na dlouhou dobu pozorováním světa a jeho mikrokosmosu. Jeho introverze se projevuje také tím, že se nesnaží měnit okolí, když mu v něm není příjemně, ale sám najde jiné místo, na kterém už příjemně je. Takže nebude druhé nutit nekouřit, ale poodstoupí jinam, kde je čerstvý vzduch anebo zapálí vonnou tyčinku. Nebude mlaskat na chrápajícícho, ale odejde spát do jiné místnosti. Ať si každý sám řeší a zajistí své zdraví a příjemné prostředí.

PÁR SLOV NA ZÁVĚR DNEŠNÍHO DNE

Tak už víte, že extroverze a introverze není jen o tom, jestli jsme společenští, komunikativní, otevření nebo stydliví, uzavření či samotáři. Proto jsme se vám snažili ukázat, podle jakých indicí extroverzi a introverzi poznáte. Tak už víte, jestli jste spíše surfař nebo potápěč, vlk nebo ovečka?

V následujícím dni vám ukážeme obsah z placeného kurzu, a to konkrétně z 1. třídy, kde se detailně věnujeme každému z osmi mentálních jazyků zvlášt. A tak s vámi ještě více rozebereme jazyk bojovníka a tentokrát nebudou chybět ani videoukázky, například z Show Jana Krause či seriálu The Big Bang Theory. Ale to není vše... Nechte se překvapit!