Chodí za mnou lidé, kteří chtějí pro sebe a své blízké pomoc v komunikaci. Avšak zaměřují pozornost na to, že cílem například partnerského otypování bude především návod, jak na toho druhého. To je pochopitelné, protože když člověk dlouhodobě žije ve vztahu, kde si ani o rohlíku k snídani nedokáže s druhým promluvit v klidu, pak doufá, že mu něco ukáže východisko z krize. Mentální jazyky to dokážou, ale pracovat na sobě musíte sami. Vysvětlím vám ten proces. 

Roky žijete v nějakém stereotypu = to, jak používáte svůj typ už považujete za normu a plně jste se ztotožnili s tím, že takto se chovat, cítit a vnímat je zcela normální. Na základě tohoto dlouholetého života se sebou sama (ve svém typu) žijete v domnění, že to tak má přece každý a jak by to mohl někdo mít jinak a mohlo by mu v tom být dobře (toto mi říká snad každý, kdo přijde na otypování: "Ale to mu přece nemůže vyhovovat.")

A na základě toho pak soudíme druhé, protože jsme se ztotožnili se svý typem jako s normou chování pro všechny, a kdo se chová jinak, není prostě normálná (je vychýlen z normy a potřebuje nápravu). Ve skutečnosti je to ale tak, že podle sebe soudíte druhé (je to přirozený jev, dělá to většina, protože neznáme svůj typ, své nastavení) a typologie nám přijde říct klíčovou větu: "To, jak vidíš svět, vnímáš vztahy, komunikuješ, jaké máš potřeby, emoce, reakce a touhy, kde máš své hranice a limity, jak hodnotíš druhé i sebe - to je vše dáno tvým typem a jeho nastavením."

A když toto vše zjistíme, je potřeba, aby se to usadilo, abychom si v zaběhnutých situacích zvykli uvědomovat "aha, to je dáno mým jazykem srdce, že toto potřebuji nebo že takto reaguji" a pak dále pátrali, jak s tím pracovat. Nejprve se tedy musíme naučit pracovat se svým typem a přijmout všechny složky našeho nastavení, od tužeb, silných stránek, až po obranu a stres.. 

Teprve tehdy, kdy si uvědomíme, co nám vadí, nás štve, nás přitahuje, nás stresuje, až tehdy dokážeme oddělit v situacích sebe od druhých, nepovažovat sebe ani druhé za nenormální a nvztahovat své problémy na druhé, ani problémy druhých na sebe. Teprve pak můžeme pracovat na vztahu a komunikaci. 

Ano, já vám na otypování řeknu věty typu: "Na manžela jste příliš rychlá, v tom a tom uberte a on se otevře." Anebo: "Vaše dítě má slabý jazyk těla, takže je nepraktické a nepřítomné - nakládejte mu po malých dávkách a pomáhejte mu s i tím, co si myslíte, že by mělo zvládnout samo, poporujte jeho myšlení a intucici. Když mu budete mluvit výchovně do duše, zablokuje se, proložte konflikty humorem." Ale pokud nebudete umět rozpoznat, co je vaše (tyologicky) a co dítěte, bude mnohem těžší se v tom zorientovat.

Typologie nám pomáhá nebrat si osobně chování druhých, které je jiné, než bychom si přáli. Protože díky ní víme, že ten člověk se tak nechová vůči nám schválně, ale že to je nastavení jeho typu.